Maturitní ples aneb jak nepodcenit přípravu

2. duben 2017 | 21.16 | rubrika: první rubrika

Je leden a vím, že v březnu půjdu na synův maturiťák. Pohoda, klídek, je to daleko. V únoru mi ztuhne úsměv, protože při jiném plesání zjistím, že se nevlezu do šatů. Ne, že by mne to překvapilo... Naštěstí mne 14 dní před dnem D zachrání sestra a dvoje šaty, do kterých se já jakžtakž vlezu a jí jsou trapně velké, mi půjčí. Následujících 14 dní, nic neřeším, protože mám jiných starostí dost. V pátek 14:30 přijdu domů z práce a jdu se podívat, jestli mám vůbec silonky. Mám. Dvoje náhradní si nacpu do kabelky. Jdu vybrat šaty. Modré jsou super, nemám v nich obtáhlé břicho a mám i prsa. Bohužel vypadám jak těhotná. Takže černé. Mám v nich obtáhlé břicho a nemám prsa. Ale raděj tlustá normálně než těhotně, takže šaty by byly. A nyní záludná otázka, co pod šaty. Každá normální ženská, by zjistila dřív, než hodinu před odjezdem, že nemá samodržící podprdu, ani odepínací ramínka. V zoufalství jdu do skříně k dceři a půjčím si jednu, která má ramínka aspoň ozdobná. Bohužel jdou uplně mimo šaty. 10 min. přemýšlím, jak to k sobě přišiju. Pak vlezu na Módní peklo, zjistit, jak velké fau pax jsou vykukující ramínka – velké. Půjdu jak tetka z Horní Dolní. Život mi zachrání věta v článku: "Pokud máte menší prsa, můžete si dovolit takové šaty i bez podprsenky." "Takové šaty" jsou sice jiné než "moje šaty", ale jdu to zkusit a následující chvíle se kroutím u zrcadla, jestli někde něco neleze. Chvála bohu – neleze a přípravy můžou pokročit k líčení. Na malou chvíli mne napadne, že bych si mohla zkusit namalovat poprvé v životě oční linky, když už mi Ježíšek přinesl tužku. Po dvou pokusech ten zmijí vzorek odlíčím. Možná by mohla být premiéra alespoň s lakem na nehty – jdu opět k dceři do pokoje, najít lak. Má super průhledný s černými drobky nebo jak to nazvat, co by šel k šatům. Super je, akorát neschne. Lítám po bytě jak Ikarus, v zoufalství si ruce zkusím vyfénovat, abych zjistila, že jsem všechen lak už někam omylem otřela. V posledních 5 minutách před odjezdem letím do sklepa hledat boty. Pak v záchvatu paranoie hodím do tašky modré šaty, kdyby ty černé třeba praskly...
V autě vyfasuju kabelku na ples, místo té brašny, co s sebou táhnu. Náhradní silonky, do ní fakt nevlezou. Po půl hodině sezení začínám být nějaká nafouklá. Postupně si rozepínám šaty. Prosím spolujezdce, aby mi je v případě nehody poslední přeživší před příjezdem záchranky zapnul. Za Prostějovem jsem už jak balón, hodím do sebe dva espumisany a v duchu formuluju řeč, jak ukecat ségru, aby dělala mému synátorovi na plese matku, že počkám v autě. Naštěstí se těsně před cílem vracím do své "normální" velikosti.

Synáček už nás vyhlíží před zámkem, kde se ona akce koná. "Bože, to je doba, než z toho auta vylezete", procedí mezi zuby a odkráčí napřed. Nějak nechápe, že páskové sandále, se potmě v autě nenazouvají jen tak snadno. Kabáty do šatny, lístky do peněženky a po schodech vzhůru. Ségra vypadá jak řecká bohyně. Po chvíli spatřím prostorově výraznější slečnu a spadne mi kámen ze srdce, že tu nejsem nejtlustší. Oddychnu si nahlas a segra mne spraží, že jsem pitomá. 

Dohra - asi po půl hodině na plese si rozervu silonky, že mi leze půl stehna. Oko se jak zázrakem zastaví u kolene pod krajkou na šatech a není to vidět. Do auta pro náhradní se mi fakt nechce.  

Tip – připadáte si tlusté? Foťte se rozostřeně s kontrastní květinou před sebou! ;) 

komentáře (5) | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

O Poutnici

2. duben 2017 | 20.43 | rubrika: první rubrika

 Ahoj,

jsem Poutnice. Stala jsem se jí, asi před čyřmi lety, když můj život prováděl veletoč. Ne, že bych někam, putovala, to zatím ne. Byl to můj nick na jednom kecacím fóru, vybraný podle postavy z knížky - Poutnice, tvor co hledá lásku. Tehdy se mi lásky kurevsky nedostávalo. O tom, o cestách za štěstím i neštěstím i o obyčejném životě, o tom všem to tady bude. 

Takže vítejte :)

komentáře (3) | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)