Poutnice | Den zdraví a sportu aneb výlet do Prahy

Náš ctěný zaměstnavatel připravil pro své "ovečky" den zdraví a sportu – něco ve smyslu, doražte do Prahy, budou tu připraveny stánky s různými prezentacemi, nechte si změřit tlak, cukr a bůhví co ještě a pak nás všude chvalte, jak se o vás staráme... Napřed jsme to s kolegyněmi braly jako další akci na dvě věci, kdyby raděj vymysleli něco užitečného, ale nakonec jsme to pojaly jako záminku k výletu do Prahy. A jakže to probíhalo?

Ráno nastupuji do autobusu a s úlevou zjišťuji, že nejen já táhnu půl skříně a ledničku k tomu. Zita táhne proviant i v igelitce. Nalodíme se do vlaku a přes prognózy, že vzhledem k místenkám, které máme na 3 ze 4 míst, pojedeme až do Prahy sami, nalezneme na jednom místě u okna mladého pasažéra mužského pohlaví. Chvíli doufám, že mu to dojde a vysmahne. Nedošlo a nevysmahnul. Ale alespoň přistoupivší Janě uvolnil místo u okna. Naštěstí brzy odešel a tak se mohla Zitka zcela oddat líčení svých erotických zážitků.

Na hlavním nádraží chvíli trvá, než pochopíme jak koupit celodenní lístek, ale nakonec automat pokoříme a vystoupíme do matičky Prahy. Jana se oddělí a jde si dát svoji první pražskou cigaretu. Čekáme na ni na lavičce mezi úklidovou četou a bezdomovci. Počasí máme krásné, trochu se bojíme, aby teplo krásně až moc. Pomalu se vydáme na Václavák, vlezeme na metro a jedeme na stanici Malostranská. Záhy pochopím, že je sice pěkné mít ofocenou obrazovku s mapou Vojanových sadů, ale pokud nevíte, jak je orientovaná, je vám vcelku k prdu. Vydáme se k zeleni, která nám evokuje sady. Cvičně si obejdeme Bruské kasárny a za Úřadem vlády začínáme pochybovat o směru. Znovu čučím do mobilu a konečně zapínám naši polohu. Po 10 minutách se dostáváme na počátek naší cesty a jdeme tentokrát na opačnou stranu. Zjišťujeme, že najít ty správné sady je skoro nadlidský úkol, opět vejrám do mobilu, do mapy a nakonec vidíme "typické" úřednice, takže jdeme s nimi do jakési brány. Je to úplně jiné než jsem čekala. Vidím dva osamělé běžce a pár opuštěných stánků. Jdeme se zaregistrovat, ale nikdo po nás žádný průkaz nechce. Prý to poznají – nevíme, jestli nás to má potěšit nebo urazit – asi to druhé, mít na první pohled diagnózu úředníka je průser. Musím uznat, že některé naše kolegyně jsou opravdu zvláštní na první pohled. Projdeme si stánek první pomoci, kde se zdravotník snaží na staré panně ( opravdu myslím figurínu ) ukázat masáž srdce. U dalšího stánku si nechám změřit okysličení krve. Nic moc, měla bych asi začít dýchat. Nezapomenutelný je zpruzelý doktor na stanovišti vyšetřujícím kožní znaménka. Přesto najdu odvahu a vlezu za plentu. Ještě ani pomalu nesedím a už mne setře, že to na nohách nejsou mateřská znaménka. Ukážu mu to nejvystouplejší. Hodí po mne obličej, že si připadám jak mentálně retardovaná. V zoufalství vyhrnu triko a ukážu mu znaménko na bedrech. Tady sice připustí, že je to znaménko ( aspoň něco), ale je v pořádku. Jelikož jsem zády, ani nevím, jestli se na ně vůbec podíval. Pak jde Jana. Evidentně má z pana doktora stejný pocit a ptá se ho, jestli ho to baví. "Ne" je jasná odpověď, která je vidět i od pohledu.

Podíváme se na prezentaci kolegů z celní správy, zde nás zaujmou ukázky falzifikátů různých značek. Jedna slečna mi vnutí brožuru "úsměvných historek z praxe". No nevím, úsměvná mi po přečtení teda nepřipadala ani jedna. Asi mám jiný druh humoru. Najdeme Wc, dopustíme si vodu, uděláme pár fotek a jdeme k lavičce pod strom odlehčit naše batohy. Rozbalíme svačiny, Zita si udělá poležení na pláštěnce. Naše uskupení začne lákat všemožné ptactvo. Nejkrásnější je bílá pávice a ze Zity je v tu ránu hlavní krmič. Jak pronesla, musely přijet tetky z Moravy, aby to tady nechcíplo. Posezení je tu příjemné, navzdory popoledni je pod stromy chládek.

Po siestě najdeme nad schody další stanoviště. Umyjeme si správně ruce, necháme si změřit tlak, cukr a já i oči. Oproti zpruzelému kožaři je tu velmi milá optička, evidentně těhotná a obdivuji ji, jak to tu zvládá. Oproti stínu pod stromy je tu fakt vedro a fronta u jejího stánku pořád roste. Schladíme se nanukem a opět fotíme růže a keře ze všech úhlů. Naštěstí jsme si vybrali dobrou lavičku, tak nás neposere páv, jak pána vedle. Aspoň bude mít štěstí. Jdeme na přednášku. Uděláme si pohodlí a vyslechneme napřed něco o prevenci rakoviny, poté zvládání stresu a nakonec to nejlepší – jak na bolesti zad. Z věčného sezení nás bolí záda všechny. Holky na zemi u zdi najdou tři nové zabalené prodlužky. Spekulují, že jsou asi pro nás, když jsou tři a u našeho posezení, ale když vidí, že asi nebudu spolupracovat, raději je nechají na místě. Poslední přednášku o kouření už odmítáme absolvovat. Zajímalo by mne, zda na ni vůbec někdo zůstal...

Budova je mimo sál uzavřena, takže aspoň využijeme pánský minizáchůdek, na chvilku ještě posedíme v parčíku a vydáme se do hotelu odložit naše přeplněné, těžké batohy. Poté amíříme do metra. Než jsme v něm se zorientovaly, do kterého vlastně máme nastoupit, už jsme slyšely: " Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají." Nějaký rychlý skok do vagónu jsem rovnou vzdala. Ne tak Zita. Vběhla do něj na poslední chvíli, napřed to vypadalo, že ji dveře přeskřípnou vejpůl, leč nakonec vyhrála a do vagónu se vsoukala. No vyhrála, jak se to vezme... My s Janou to nestihly. Takže na nás zevnitř vrhla poslední pohled vyděšené laně a odjela do neznáma. Smíchy se mi podlomila kolena a 2minuty jsem se chechtala, až jsem slzela. Jana na tom byla velmi podobně. Ihned jsme si vzpomněly na Kolju a už se viděly, jak rozhlasem hlásíme: "Zitka, hlavně nikam neuběgaj a počkaj v metro". Rozchechtané jsme se dalším spojem dopravily na Můstek, kde osamělá jezdkyně naštěstí čekala.

Hotel s naším apartmánem, kde jsme málem měly místo 3 míst na 1 noc 2 místa na 2 noci vypadá z venku velmi pěkně. Recepce je také čistá a upravená a jsem ráda, že se moje vize zaplivané ubytovny nekoná. Po malém intermezzu, kdo a jak bude platit ( snad si už kolegyně vzpomněla na PIN ) zvládneme dojet výtahem do 2 patra. S radostí zjišťujeme, že koupelna a Wc je společná jen pro 2 pokoje. Náš pokoj vypadá také čistě, co víc si v Praze za nějaké 200/noc přát. Vyklopíme z batohu všechny zbytečnosti, umyjeme se, převlečeme a razíme do víru velkoměsta.

Opět metro. Společnost nám dělají lidé různých národností, různých stupňů obezity i různých stupňů šílenství. Mladý muž vřískající na celé podzemí nakonec zaparkuje své tělo metr od nás a soustředěně pozoruje svoji pet lahev. Svoje mumlání zakončí slovy, že někdo si o něm asi myslí, že je zajímavej a někdo, že je blázen – pravdu mají prý oba. Souhlasíme, že je krapet mimo. Dojedeme opět na zastávku Staroměstská a jdeme si projít centrum. Projedeme se u Batě po jezdících schodech, okoukneme pár výloh a postupně dojdeme ke Karlovu mostu. V půlce mostu si kolegyně začne velmi provokativně protahovat záda. Naštěstí nebyl okolo žádný nadrženec, tak to ve zdraví a bez ostudy přežila.

Projdeme si kampu, kde jsem poprvé v životě. Mineme dům Jana Wericha, muzeum Kampa a objevím i divadlo Jardy Duška. Je to tu v okolí samé velvyslanectví. Krásné křivolaké uličky, počasí nám také přeje a pomalu si procházíme Malou Stranu. Nerudovou ulicí zamíříme k Hradu. Vím, že tady někde je nějaký obchůdek, kde člověka neklapne z předražené vody. Najdeme Žabku, koupíme nanuky a pivo. Chtělo by to nějaké posezení. Holky mají nápad nasoukat se do prázdné předzahrádky. Moc se mi to nezdá, čekám, že nás někdo vyhodí, ale okolí jsme putna, tak se tam vsoukám taky a užíváme si pohodičku.

Projdeme kolem Hradu a Jana nás vede k Loretěa potom se krásnou uličkou vracíme kolem divadla Ungelt opět na Hradčanské náměstí. Podvečerní Praha je kouzelná. Na Hradě je večer minimum turistů, spíš se to tady hemží různobarevnými limuzínami. Vypadá to, že zparchantělé dětičky slaví narozeniny. Asi vypadáme důvěryhodně, neboť se na nás co chvíli obrací nějaký turista s foťákem nebo dotazem. Moje angličtina stačí tak na ten foťák. Naposledy shlédneme na panorama města z výšky a po Starých zámeckých schodech sejdeme dolů. Jsme na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrážely. Už nás hodně bolí nohy, chvíli posedíme a nakonec se došouráme do metra a jedeme k našemu ubytování. Noc je ale přeci jen ještě mladá a chuť zakončit den u sklenky piva by tu byla.

V boční ulici těsně před hotelem objevujeme svítící ceduli s Kozlem. Jdeme to tedy prubnout a za chvíli už sedíme v hospodě. U piva je hlavním tématem, zda pes jednoho ze štamgastů je šeltie, jako má naše uklízečka, nebo ne. Poté zamíříme "domů". Vedlejší pokoj už je také obsazen a bohužel prodrbu možnost jít do sprchy hned po holkách, takže další půl hodiny sedím upocená na posteli a čekám, až se všechny obyvatelky od vedle vystřídají. Podle té doby to vypadá, že je vedle zájezd. Nakonec se dočkám a všechny usneme, jako když nás do vody hodí.

Ráno jsme chytřejší a zabereme si zavčas koupelnu. Do toho Zita vaří kafe do půllitru i do plechovky od kozla, kterou si od večera schraňuje. Nemají tu totiž hrnky. Posnídáme svoje zásoby a trochu s obavami hledíme ven, protože začíná bouřka. Počasí ukazuje déšť a opravdu za chvíli trochu sprchne. Není to nic tragického a po 9 vyrážíme do města – opět metro, zastávka Vyšehrad. Zaujme mne tu skupina japonských turistů, kteří poslouchají výklad před hrobem Nerudy. Za dobu, co jsme my prošly celý hřbitov, se oni posunuli asi o metr. Obdivuji jejich zaujetí. Stihneme i konec mše svaté v kostele sv. Petra a Pavla. Začíná opět trochu poprchávat.

Cestou zpět potkáme před Kongresovým centrem dalšího exota. Svíjí se na podstavci v křečích a sem tam něco zavřískne. Do konce celodenní jízdenky nám zbývá asi 6 minut. Naštěstí si všechny kupujeme jednu krátkou jízdenku do centra, takže nejsem za exota pro změnu já, když bych odmítla riskovat jízdu na černo.

Vylezeme na Staromáku a jdeme do Havelské restaurace na oběd. S plnými pupky jdeme korzovat po tržnici a nevěříme svým očím, že je tu levněji než u nás. Máme čas a říkáme si, že by to chtělo někde nějaké posezení u kafe. Objevíme liduprázdnou uličku s předzahrádkou. Kafe mají a přestože jsme v Chilli pointu je bez chilli. Usadíme se zde a vychutnáváme si klídek a pohodu. Poté nám Jana ukáže "tajnou" Františkánskou zahradu mezi domy. Je zde ticho, klid a vůbec si člověk nepřipadá jak v centru Prahy. Začíná opět poprchávat, zajdeme do pasáže k Lucerně. Rozhodujeme se, že si dáme něco sladkého v Divadelní restauraci. Je tu zaměstnaná nasraná servírka, zřejmě sestra od včerejšího kožaře, ale její nasranost nás nemůže rozhodit. Zita zkouší, co vydrží a objedná si k limetkovému dortíku pivo. Já si dám Míša řez a Jana zmrzlinu. Je její chutí tak okouzlena, že vleze na pánský záchod.

Postupně se náš čas v metropoli naplňuje a tak pomalým krokem vyrážíme k nádraží. Naštěstí máme i do zpátečního rychlíku místenky, a přestože se nás jedna bába snaží vystrnadit, tak se nedáme.

Výlet to byl úžasný a shodly jsme se, že takto jsme si ještě Prahu nikdy neužily. Takže, hej hola zaměstnavateli, kam že to pojedeme příště? ;)