Poutnice | Maturitní ples aneb jak nepodcenit přípravu

Je leden a vím, že v březnu půjdu na synův maturiťák. Pohoda, klídek, je to daleko. V únoru mi ztuhne úsměv, protože při jiném plesání zjistím, že se nevlezu do šatů. Ne, že by mne to překvapilo... Naštěstí mne 14 dní před dnem D zachrání sestra a dvoje šaty, do kterých se já jakžtakž vlezu a jí jsou trapně velké, mi půjčí. Následujících 14 dní, nic neřeším, protože mám jiných starostí dost. V pátek 14:30 přijdu domů z práce a jdu se podívat, jestli mám vůbec silonky. Mám. Dvoje náhradní si nacpu do kabelky. Jdu vybrat šaty. Modré jsou super, nemám v nich obtáhlé břicho a mám i prsa. Bohužel vypadám jak těhotná. Takže černé. Mám v nich obtáhlé břicho a nemám prsa. Ale raděj tlustá normálně než těhotně, takže šaty by byly. A nyní záludná otázka, co pod šaty. Každá normální ženská, by zjistila dřív, než hodinu před odjezdem, že nemá samodržící podprdu, ani odepínací ramínka. V zoufalství jdu do skříně k dceři a půjčím si jednu, která má ramínka aspoň ozdobná. Bohužel jdou uplně mimo šaty. 10 min. přemýšlím, jak to k sobě přišiju. Pak vlezu na Módní peklo, zjistit, jak velké fau pax jsou vykukující ramínka – velké. Půjdu jak tetka z Horní Dolní. Život mi zachrání věta v článku: "Pokud máte menší prsa, můžete si dovolit takové šaty i bez podprsenky." "Takové šaty" jsou sice jiné než "moje šaty", ale jdu to zkusit a následující chvíle se kroutím u zrcadla, jestli někde něco neleze. Chvála bohu – neleze a přípravy můžou pokročit k líčení. Na malou chvíli mne napadne, že bych si mohla zkusit namalovat poprvé v životě oční linky, když už mi Ježíšek přinesl tužku. Po dvou pokusech ten zmijí vzorek odlíčím. Možná by mohla být premiéra alespoň s lakem na nehty – jdu opět k dceři do pokoje, najít lak. Má super průhledný s černými drobky nebo jak to nazvat, co by šel k šatům. Super je, akorát neschne. Lítám po bytě jak Ikarus, v zoufalství si ruce zkusím vyfénovat, abych zjistila, že jsem všechen lak už někam omylem otřela. V posledních 5 minutách před odjezdem letím do sklepa hledat boty. Pak v záchvatu paranoie hodím do tašky modré šaty, kdyby ty černé třeba praskly...
V autě vyfasuju kabelku na ples, místo té brašny, co s sebou táhnu. Náhradní silonky, do ní fakt nevlezou. Po půl hodině sezení začínám být nějaká nafouklá. Postupně si rozepínám šaty. Prosím spolujezdce, aby mi je v případě nehody poslední přeživší před příjezdem záchranky zapnul. Za Prostějovem jsem už jak balón, hodím do sebe dva espumisany a v duchu formuluju řeč, jak ukecat ségru, aby dělala mému synátorovi na plese matku, že počkám v autě. Naštěstí se těsně před cílem vracím do své "normální" velikosti.

Synáček už nás vyhlíží před zámkem, kde se ona akce koná. "Bože, to je doba, než z toho auta vylezete", procedí mezi zuby a odkráčí napřed. Nějak nechápe, že páskové sandále, se potmě v autě nenazouvají jen tak snadno. Kabáty do šatny, lístky do peněženky a po schodech vzhůru. Ségra vypadá jak řecká bohyně. Po chvíli spatřím prostorově výraznější slečnu a spadne mi kámen ze srdce, že tu nejsem nejtlustší. Oddychnu si nahlas a segra mne spraží, že jsem pitomá. 

Dohra - asi po půl hodině na plese si rozervu silonky, že mi leze půl stehna. Oko se jak zázrakem zastaví u kolene pod krajkou na šatech a není to vidět. Do auta pro náhradní se mi fakt nechce.  

Tip – připadáte si tlusté? Foťte se rozostřeně s kontrastní květinou před sebou! ;) :D,